Ladislav Sitenský: Konečně jsem si vyfotil kapku rosy

Nebyl jste tak trochu hýčkaný jedináček?
Hýčkaný jedináček jsem byl, to určitě. Ale zase pozor. Měli jsme peněz dost, jenže já je nikdy neviděl. Dostával jsem malinkaté kapesné od otce a vedl jsem si podrobný rozpis svých výdajů. Dodnes ho mám schovaný. Nechybí tam ani položka: dvacet haléřů pro žebráka. Šetrnost jsme měli v rodině. Například dědeček z maminčiny strany byl bohatý pražský drogista, který pořídil dcerám tři domy. A představte si, že ony měly po celou předválečnou dobu jediný vysavač, který si půjčovaly.

V literatuře z té doby bývali jedináčkové z bohatých rodin líčeni jako peciválové, kteří nemají moc kamarádů.
Tak to já jsem byl dítě nabité energií a kamarádů, těch jsem měl dost. Ale hledal jsem opravdová přátelství. Jednou jsem se s touhle touhou svěřil deníčku, který jsem si psal v deseti letech. Jezdil jsem vlakem do školy s o pět let starším Radkem Kadlecem. Jednou se chtěl deníčku zmocnit. Podařilo se mi kritickou stránku vytrhnout a vyhodit z okna vlaku. Nenapadlo mě, že se Kadlec ještě týž den vydá po kolejích mezi Dobřichovicemi a Černošicemi a zmačkanou papírovou kuličku najde. Ale nevysmál se mi, a sám mi nabídl přátelství. Stal se knězem dominikánem na Granadě. Až krátce před smrtí mi řekl, že kuličku nikdy nehledal a obsah si domyslel. Ale já si pořád myslím, že to tam mezi šutrama skutečně hledal a našel.

Tehdy asi nebylo běžné, že se čtrnáctiletý kluk zblázní do fotografování. Jak se vám to stalo?
Vlastně to způsobil otec, když mi v roce 1933 za tři stovky koupil malý fotoaparát Baldax. Vyložil mi, že při sluníčku mám dávat stovku na 11. To byl můj základ, ze kterého jsem vycházel vlastně celý život. Skoro všechny svoje první fotografie jsem dělal v protisvětle. Za dva roky jsem pak už fotografoval přímo do sluníčka. Tady u nás si to do té doby nikdo netroufl. Vzpomínám si, jak fotograf Jan Lukas nevěřil, že jsem ostrý obraz slunce v krajině ze stožáru lanovky nevytvořil pomocí mince při zvětšování. Jenže takovými fígly jsem si nikdy nepomáhal.

Jak se vám podařilo v patnácti letech proniknout do pražských redakcí v konkurenci dospělých fotografů?
Ale ta konkurence nebyla tak velká. Tehdy u nás působilo pět šest opravdu dobrých fotografů. Moje snímky přijímaly všechny pražské časopisy. Ale až v roce 1937 mě chtěla redakce týdeníku Ozvěny vyzkoušet na něčem větším. Zadali mně reportáž na téma pražští hasiči. Když jsem snímky přinesl, byli nadšení, ale říkali - není tam žádná fotka na titul, aby to křičelo. Tak jsem šel k hasičům, kteří tenkrát měli nejdelší žebřík v republice, vylezl jsem na špičku toho žebříku, dodnes cítím, jak se se mnou kymácel. A vyfotil jsem hasiče, jak sedí ve svém nejnovějším voze. Fotka šla na titul a v redakci mi řekli: Odteďka jste pro nás jednička. Dělal jsem pak pro ně fotoreportáže z pohřbu Masaryka, ze sokolského sletu, ale i záběry Vltavy, která mne odjakživa fascinovala.

Byly už tenkrát běžné fotografie dívek na obálkách coby tahák na čtenáře?
To určitě. Měl jsem svoje soukromé modelky, dvě krásné holky z Řevnic - Kamilu a Evu. Když po mně chtěli pěkné děvče na obálku, nikdy mě nezklamaly. Obě ještě žijí. Eva bydlí v Anglii a nedávno mně telefonovala.

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi obrazovými magazíny tehdy a dnes?
Před válkou byly fotografie v nich více reportážní, dokumentární, bez větší stylizace. Svět byl zobrazován takový, jaký byl. Dnešní časopisy hodně posouvají realitu někam jinam. Kam se dnes řítí fotografie, to zas tak obdivovat nemůžu. Ale mně to nevadí. Čím víc se bude vzdalovat od původní polohy, tím víc poroste hodnota mých fotek.

Jak se rodičům zamlouvalo, že jste fotografování propadl?
Oni si vždycky mysleli, že budu dělat práva a táta mi se svými známostmi pomůže. Když jsem chtěl jít na Akademii výtvarných umění, řekli: nic takového, tam jsou jenom ženský a chlast. Šel jsem pak studovat architekturu. Jako kompromis, ne že by mě to bavilo. Díky otcovým stykům s francouzským konzulem jsem dokonce získal stipendium do Paříže k architektu Perretovi. Když jsem tam na podzim 1939 přijel, dostal jsem za úkol předělávat fasádu Trocadéra. Měl jsem z toho hrůzu, vůbec jsem nevěděl, co s tím. Ale když jsem poprvé přišel do práce, poslali mě pryč, protože Němci zrovna vtrhli do Francie. Někdy si dělám srandu, že Hitler rozpoutal válku, abych si neutrhl ostudu.

Jak to, že vás Němci pustili do Francie, jejíž okupace byla na spadnutí?
Však to také bylo drama. Dostal jsem propustku před prázdninami, ale ještě v červenci jsem jel na skautský tábor. Když jsem pak u Němců na Perštýně žádal o prodloužení výjezdního povolení, tak mě zatkli. Řekli, že jsem padělal data a poslali mě do Pečkárny. Chlapík, který mě tam eskortoval, mě dovedl do průjezdu restaurace U medvídků, kde řekl, ať na něj počkám, že si skočí něco vyřídit. Nikdy se nedozvím, jestli mi dával šanci, nebo by mě zastřelil na útěku. Když začal v Pečkárně výslech, zazvonil telefon. Esesák ho zvedl, chvíli poslouchal a pak řekl, že jsem volný. Až doma jsem zjistil, že táta donutil francouzského konzula, aby se Němcům přiznal a omluvil, že datum sám změnil. Bez otálení jsem pak rychlíkem vyrazil do Paříže. Jel jsem v něm až na francouzské hranice úplně sám.

Dozvěděli se Němci, že jste pak z okupované Francie přešel k Angličanům?
Když jsem se nevrátil domů, Němci museli mít přinejmenším různá podezření. Mnozí rodiče a příbuzní těch, kteří utekli do ciziny nebo se nevrátili, byli zatýkáni. Táta s mámou měli po celou válku připravený kufřík s nejnutnějšími potřebami.

Němci ale nechali vašeho otce celou válku pracovat na ministerstvu.
Kdyby jen to, táta vyhrál svou soukromou válku s Göringem. Tenhle nácek rozkázal, aby se na jeho osobní konto převedly všechny akcie Labsko-oderské společnosti. Otec, který naše loďstvo vypiplal, se zařekl, že Göring nic nedostane. Když z Berlína naléhali, zavolal si tátu jeho německý šéf. Otec mu vysvětlil, proč odmítá akcie vydat. A představte si, že ten Němec jeho argumenty přijal, Göring nikdy akcie nedostal. Tak vlastně existují dva vítězové nad Göringem - Spojenci a můj táta.

Kde se asi vzalo v jednom okupačním úředníkovi tolik respektu?
Asi mu imponovala tátova odvaha. Vždyť otec svým prohlášením vlastně strčil hlavu do oprátky. To byla ohromná statečnost. V jejím světle vše, co jsem za války udělal, se jeví jako prkotina. On měl dostat metály, ne já.

Chtěl jste bojovat jako stihač britské letky, ale přemluvili vás, abyste se stal válečným fotografem. Litoval jste toho?
Vlastně ne. Brzy jsem pochopil, že to má smysl, jezdit od perutě k peruti a zachycovat všechno důležité, co se tam dělo. A jak moji kamarádi v bojích umírali, byl jsem rád, že jsem mnoho z nich stačil vyfotografovat dřív, než odešli na věčnost.

Co pro vás znamenalo, že jste byl v jednom bojovém šiku s Angličany?
Oni nás naočkovali svým klidem a netečností k nebezpečí, okázalým pohrdáním nepřítelem. Zpočátku jsem při každém zakvílení sirén uháněl do krytu. Než jsem si všiml, že jsem v něm sám. Angláni se zatím nevzrušeně procházeli po ulicích nebo seděli v kině, kde v rachotu padajících bomb nebylo slyšet jediného slova.

Slovanským duším se někdy ten jejich chlad mohl jevit jako přílišná uzavřenost.
Ale oni dokázali být chladnokrevní a zároveň otevření. Nezapomenu, jak jsme asi v polovině války s kamarádem stopovali a zastavili nám starší manželé. Jeli do míst asi tři sta kilometrů vzdálených od města, kam jsme směřovali. Pán kývl na manželku: Tak co Mary, vezmeme je tam? Obrátili vůz a zajeli si s námi tři sta kilometrů. To se mi ještě dneska zdá neuvěřitelné.

To vůbec musela být zajímavá symbióza lidí s rozdílným národním naturelem, jež osud svedl dohromady v letecké válce proti Hitlerovi.
Byla, i když tváří v tvář nepříteli se všechny rozdíly stíraly. Ale už ne třeba v letecké kantýně. Víte, jak se v kantýně rozeznal Angličan, Čech a Polák? Když nebyly dost umyté talíře, Anglán jen něco zabručel. Čech talíř vrátil a dožadoval se jeho umytí. A Polák s talířem praštil o zem a bylo to vyřízené.

Někde jste řekl, že anglické dívky byly pro vás lékem na strach. Zažil jste tehdy vztah, který vás hodně poznamenal?
Víte, byl jsem romantik a když jsem se zamiloval, tak mi to vydrželo delší dobu. Některé lásky měly zvláštní poválečné epilogy. Chodil jsem s dívkou, která se jmenovala Terry Turner. Vdala se před koncem války. Ale i potom jsme si psali. Po čase přestala odpovídat, tak jsem si říkal, že asi zasáhla komunistická cenzura. Po pětačtyřiceti letech zazvonil u mne v Praze telefon. Volal její manžel, že Terry zemřela. Ztratila moje dopisy i s adresou a až on je objevil v její pozůstalosti. Vyprávěl, jak byl s Terry šťastný. Sešel jsem se s ním i s Terryinou dcerou v Londýně, když jsme tam přiletěli prezidentským letadlem na setkání válečných veteránů.

Některé z vašich válečných lásek ještě žijí. Potkal jste se s nimi?
Ale ano. Dva roky jsem žil v Londýně na hromádce s dívkou, která mě již coby stará dáma navštívila hned po revoluci. Byla u nás týden. Manželce se to ale nelíbilo. Nedala nic najevo, ale pak jsem zjistil, že jí to vadilo hodně. Moje žena zemřela před pěti lety a moje bývalá londýnská známost již také ovdověla. Byla tu před rokem a naléhala, ať se odstěhuji k ní do Anglie, že se bude o mne starat.

Uvažoval jste o tom?
Ne, ne. Už to tady doklepu sám.

Na vašich válečných snímcích chybějí mrtvá těla, slzy, utrpení. Proč jste se vyhýbal zobrazení krutosti?
Vždycky jsem se nerad šťoural v cizích citech a bolesti. Byl jsem v Lille, když se vraceli francouzští zajatci. Viděl jsem jejich oči, pátrající úzkostlivě po někom blízkém, po někom z rodiny. Byl jsem svědkem jejich setkání s matkou, s přáteli, dětmi. Nedokázal jsem ale tyhle tragické a zároveň úchvatné momenty vyfotografovat. Protože jsem měl pořád v očích slzy. Nikdy jsem nepochopil fotografa, který po zemětřesení vyfotí lidskou ruku trčící z hromady sutin. Asi je to fantastická fotka. Já bych ji nikdy neudělal.

Ale takové snímky vyhrávají soutěž World Press Photo.
Já vím. Někde vyhrála fotka, na níž se v bahně topí holčička, protože se k ní nemohou dostat. To už je jenom surová novinařina.

Autoři drastických záběrů ale někdy říkají, že to dělají proto, aby burcovali svědomí společnosti vůči trpícím nebo hladovým.
To je jen záminka. Mohl jsem před časem vyfotit v Casablance zuboženou žebračku s nádherným dítětem v náručí. Možná by to byla fotka století, ale neudělal jsem to. Přece žádná fotografie nezmění její život.

Fotografie válečné zpravodajky Lee Millerové o vstupu americké armády do Dachau a Buchenwaldu otřásly světem, sehrály svou roli v Norimberském procesu. Vy byste do Buchenwaldu fotografovat nejel?
Nejel, protože bych to nevydržel. To by mne tak poznamenalo, že bych špatně dopadl.

Bylo pro vás těžké zapojit se po válce do normálního života?
To víte, člověk se nemohl zbavit všeho, co v něm válka zanechala. Mnoho mých přátel, kteří se v bojích dokázali vzepnout k úžasným výkonům, se po návratu dožilo obrovských zklamání. Čím víc někdo ve válce znamenal, tím těžší pro něj bylo začít žít normálním životem.

Jak jste to dokázal vy?
Měl jsem štěstí, že jsem mohl pokračovat v práci fotografa. Hned jsem se soustředil na vydání knížky 312. peruť. Práce na ní se ale z různých důvodů protahovala, až vyšla právě ve dnech komunistického převratu. Celý náklad šel do stoupy. Nepustili mne ani do tiskárny, abych si odnesl materiál. Až po padesáti letech kdosi objevil maketu v popelnici v Českých Budějovicích a poslal mi ji. Loni se na jedné aukci objevil jeden zachráněný výtisk a byl vydražen za třicet tisíc korun.

Po puči komunisté uvěznili skoro všechny západní letce, kterým se nepodařilo včas utéct. Jak si vysvětlujete, že vás nezatkli?
Pro mě si přišli taky. Ale v našem baráku byl domovník, nějaký Vaněk. Komunista, ale mne měl rád. A ten policajtům řekl: na toho mi nesahejte. Za toho vám ručím. A policajti odešli. Ten Vaněk nás stoprocentně zachránil.

To zní neuvěřitelně. Kdyby vás chtěla tajná policie zavřít, tak ji přece nezastaví nějaký domovník.
Co vám mám na to říct? Mezi nebem a zemí je tolik věcí, o nichž nic nevíme. Tihle domovní důvěrníci měli tenkrát hodně dlouhé prsty. Ale možná v tom baráku bylo víc komoušů, kterých se na mne ptali a oni naši rodinu podrželi.

Jak jste se dokázal uživit v padesátých letech na volné noze? Vždyť režim likvidoval fotografické ateliéry, aby zničil profesionální fotografy, podporoval amatérskou fotografii.
Dělal jsem spoustu kalendářů. A také čile obchodoval. Jezdil jsem například na dvoudenní závody terénních motocyklů. V sobotu jsem nafotil jednotlivé závodníky, přes noc všechno nazvětšoval a v neděli nabízel fotky závodníkům po osmi korunách. Prodal jsem jich spoustu, protože oni byli v sedmém nebi, že mají fotografie, na nichž skáčou na motorkách do luftu.

Měl jste potíže s cenzurou?
Kalendáře jsem musel předělávat nesčíslněkrát. Z jednoho jsem třeba musel vyřadit snímek krásně zbarveného, podzimního listu. Protože byl z kanadského dubu! Nebo nemohla vyjít fotka, na níž byla vesnická chalupa báby, která chodila do kostela.

Kdy se vám podařilo vydat první knihu fotografií?
Až v roce 1956 mně vyšla kniha o vodácích. Rychle jsem se rozhodl udělat něco podobného pod názvem Putování na kole. Sehnal jsem tři pěkné holky, jimž jsem jako honorář slíbil jízdní kolo. Fotil jsem je na různých zajímavých místech, knížka se nakonec dost povedla. Jenže redaktor požadoval, abych ji předělal a místo holek nafotil kluky. Tak jsem příští rok vyrazil znovu s pěti mládenci. Dodělal jsem i několik fotek fabrik. Ale stejně to nechtěli vydat. To už jsem se naštval a nakladatelství žaloval, což bylo tenkrát něco zcela ojedinělého. Zastupovala mě paní Dagmar Burešová a vyhráli jsme. Nakladatelství bylo odsouzeno vyplatit honorář, i když knížka nevyjde. Tak ji raději vydali.

V šedesátých letech jste fotografoval i medvědy na Slovensku.
Tuhle fotoreportáž jsem otiskl asi desetkrát v cizině, ale nikdy u nás. Čtrnáct dní jsem chodil za jedním medvědem, než se mi podařilo udělat snímky podle svých představ. Tahle medvědí rande byla hodně vzrušující. Dodnes nechápu, jak se mi podařilo, když jsem byl roztřesený strachem a zimou, udržet objektiv a fotky nerozmazat. A víte, jak medvěd skončil? Nechali ho odstřelit jednomu papalášovi. Jmenoval se Alexander Dubček.

Vaše žena pocházela z Paříže. Jak se jí žilo v komunistické Praze?
Paulette se tady ocitla jako cizinka a až do smrti jí zůstala. Ona byla méně přizpůsobivá, jak už Francouzi bývají, češtinu nikdy dokonale nezvládla. Nejhorších bylo prvních deset let, kdy ji komunisté nechtěli pustit domů, její maminka zase nemohla přijet k nám. Ale i když se poměry uvolnily, musela Paulette nechávat děti doma jako rukojmí. Když se vracela, vždycky na hranicích plakala.

Vyčetla vám někdy, že jste zůstali v komunistickém režimu?
Ona se snažila nedávat smutek najevo, ale já to na ní viděl. Vůbec to se mnou neměla lehké. Pořád jsem někde jezdil, byl jsem cholerik, vzteklý chlap, vybuchl jsem kvůli každé pitomosti. Vždycky říkám, že Paulette šla metr nad zemí a já jsem ji svým materialismem srážel dolů.

V roce 1968 jste se během srpnové okupace sešli celá rodina v Paříži. Proč jste tam nezůstali?
To bylo pro mě strašné rozhodování. Paulette chtěla zůstat. Vždyť byla doma. Já jsem měl v Čechách starou maminku, která byla již čtyři roky vdovou a žila sama v Řevnicích. Nedovedl jsem si představit, že bych ji měl ponechat osudu. Nakonec jsem rozhodl, že se vrátíme.

I s vědomím, že svou ženu vezete do pasti, která může sklapnout stejně jako v padesátých letech a ona neuvidí svoje rodiče?
Byli jsme v situaci, kdy každé rozhodnutí bylo špatné. Teprve když Paulette umřela, vyprávěl mi syn, jemuž se hodně svěřovala, jak moc byla nešťastná. Nikdy mi to rozhodnutí neodpustila. Byla pohřbena v Řevnicích za zvuků Marseillaisy a na náhrobku má francouzsky napsáno: "A stýská se mně po mé rodné zemi."

Od její smrti uplynulo pět let. Je čas milosrdný, mírní smutky a výčitky svědomí?
Není. Čas plyne a já si stále více uvědomuji, že jsem nepoznal a nepoznám statečnější ženu s většími hodnotami, než měla ona. Vždycky bych si ji vzal znovu. A neměl bych jí za zlé, že ona by si mne už nevzala, kdyby věděla, co ji tu se mnou čeká.

Jak teď sám žijete?
Podle přísloví "umírající kobyla nejvíc kope". Co nejvíc pracuji, snažím se splnit si poslední velké sny. Vyfotil jsem si kapku rosy v trávě. To jsem vždycky toužil udělat zblízka, aby na negativu byla jen kapička. A připravuji knihu fotografií, která se bude jmenovat Bílé opojení - hory v zimě. Zasněžené hory byly mojí celoživotní vášní. Vůbec bych se nedivil, kdybych měl za předky eskymáky. Když jsem byl na horách a strhla se vichřice, musel jsem ven. Potřeboval jsem s vichřicí bojovat.

Stýská se vám po horách?
Stýská. A víte proč? Protože bych chtěl umrznout v horách. To by byl pro mne ten nejkrásnější a nejmilosrdnější odchod.

Snímky / HN - Jan Šilpoch, Ladislav Sitenský: Ladislav Sitenský (na snímku se svou ženou Paulette v devadesátých letech na návštěvě Velké Británie); Václavské náměstí po vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem v roce 1969; Potlach u Apolináře, 1947; Výstava fotografických děl Ladislava Sitenského z let 1941 - 1945 Hrdinové Albionu je otevřena od 21. června do 10. září pod širým nebem v zahradách Pražského hradu.